USA - září - 2009

Zvoni budik. A dalsi. Nikdo se nehybe, Ales rika, ze to nastavi na 7, do okna nam vane silny vitr, venku bude asi pekne dopusteni.
Zvoni budik a dalsi, nikdo se nehybe. Ales vstava, po nem se zacinam hrabat i ja a dalsi, vstavame. Venku porad silne fouka a pomalu se balime na snidani. Dorazime kolem 0720, jidelna je relativne mala, stoly obsazeny, tak se rozdelujeme na mensi skupinky. Snidane je kontinentalni, takze toast, marmelada, kava a cornflaky. Davam si 4 toasty a caj, za chvili je hotovo, jeste musim vyhodit vsechny ty plastove odpadky, ktere jsme dostali – tj. talir, pribor, kelimek... Na snidani jsme potkali asi 15 Cechu.
Na pokoji schvalujeme plan, ze jedeme do Arches, projedeme ho za den a pak prejedeme do Bryce canyonu. Balime veci, vracime klice a odjizdime. Kolem 0810 jsme u brany do Arches, jdeme nejprve do navstevnickeho centra. Po cca 25 minutach se nam podari sejit a vyjet do parku, zacinam premistovat veci v aute. Hned po vjezdu jsou totiz 15mph zatacky a kdyz se uprostred nas 3,8litrovy konik popozene, tak se nejen veci na palubni desce zacinaji presunovat tu na pravou, tu na levou stranu. Jedeme na Windows – skolni okna typu Pravcicke brany, jen o neco vetsi. Za 25 minut krouceni volantem jsme tam a vyrazime. Venku zuri vichrice, na 10 metru neni slyset cloveka, Tomas si v aute oblepuje patu, kterou si vcerejsim rannim vyletem v Salt Lake City zapuchyroval. Jdeme do mirneho kopce a asi zbytecne se snazim chranit fotak pred privaly pisku, ktery leta v ovzdusi.
Vylezeme vzhuru a obdivujeme velke okno rozmeru tak 25x20 metru. Vytahuju stativ a chapu, proc stal jen 15 dolaru. Nozicky se vytahuji a zatahuji v nejneuveritelnejsich chvilich, ale na uplne zatazene funguje docela dobre. Akorat u nej clovek musi klecet. Stabilita taky neni nejlepsi, ale ve vetru, ktery zde je bych se neodvazil volne nechat ani vetsi stativ. Tomas tak opatrny nebyl a fotak mu s objektivem na zem spadl.
Po par fotkach mirime k dalsimu oknu, ktere je jeste o neco vetsi. U nej stoji rangerka se skupinkou turistu a vysvetluje jim, jaky zpusobem vznika tento “div”. Skaly jsou slozene z ruznych materialu, ze skal a bahna (clay) a to se promyva vodou a pomalu ustupuje. A za par desitek tisic let zadna okna nebudou. Zvlastni bylo, ze zduraznovala stari tohoto parku, pred sto lety bylo pry vse stejne, stejne turisticke stezky, stejne centrum. Lide chodili a respektovali toto misto. Turiste uznale pokyvovali hlavou, kdyz si ale stoupnu pred chram svateho Vita, tak ten stoji beze zmeny mnohem dele a nikdy jsem nikoho neslysel stari chramu zduraznit.
Vyklad skoncil a my zamirili na primitive trail kolem oken. Po 100 krocich zacalo krapat, za dalsich 50 uz slusne lilo a po dalsich 50 jsem mel pocit, ze padaji kroupy. Dest nemilosrdne kropil nase hlavy a my zrychlovali po prasne ceste, z ktere se pomalu stavala blativka. Fotak uz kreju bundou, ktera bohuzel neni nepromokava, sandaly mi proteka jemne bahynko a mirime porad kolem oken. Tusim, ze jsme si vybrali asi nejdelsi cestu, ktera existuje a pomalu se zacinam proklinat, ze jsem odpravil fotak.
Dest pomalu ustava, zvolnujeme tempo, jsme zhruba v pulce trasy. Turiste stoji v jednom z oken a foti si nas. Obchazime okna a z vrsku kopecka vidime na parkoviste. Jeste zbyva asi 700metru klikate cesty. Prichazime na parkoviste, Tomas si zacina davat do poradku fotak – pri padu mu vypadlo gumove tesneni – a pomalu vyrazime na dalsi vyhlidku. Ta je vzdalena asi 200metru, ale Vasek k ni chce prejet autem. Uz si pripadam jak “Amik”, ktery kdyz nemusi, tak z auta nevstupuje.
Dojizdime k dalsimu oknu, k nemu jdu jen ja, Vasek a Ales, ostatnim se nechce. Za 15 minut jsme zpet a Tomas uz natlacil tesneni zpet. Jedeme dal – na delicate parking, od ktereho vedou cesty na vyhlidku na nejvetsi oblouk v parku – Delicate Arch. Jdeme asi 1mili a vylezame na pomerne velkou skalu, ze ktere je vyhled na oblouk, ale i na pekne udoli, ktere je asi 300metru pod nami. Tomas ma ;ehce zavrate, tak se drzi dal kraje, my ostatni to taky neprehanime. Pri navratu k autu vidime jesterku
Nasedame do auta a resime, jestli jit na Delicate Arch. Me praskla pata, tak se mi nikam moc nechce, Tomasovi s puchyri taky moc ne. Premyslime, jak to udelat, nakonec se dohadujeme tak, ze ja, Tomas a Anicka doprojedeme park a pak pojedeme do Bryce Canyonu a zbytek vyleze na Delicate Arch a pak pojede za nami. Na miste se sejdeme bud v kempu Sunset, anebo pres mobil, pokud bude mit signal, pres vysilacky, anebo, pokud vsechno selze, v 0800 rano dalsi den v mestecku blizko Bryce Canyonu.
Prehazujeme cast veci, beru si spacak a svuj batoh s fotakem a doklady a vyrazime. Jedeme ke kempu, ktery byl minuly den plny a vidime, ze je plny stale. Zastavujeme o kousek dal, vyrazime na nejdelsi trail, ktery v parku je, ae planujeme obejit jen dve prvni okna. Potkavame dalsi Cechy, proto bych opravil tvrzeni byvaleho premiera, ze Monte Argentario je zeme zaslibena, Narodni parky USA je ta spravna adresa, po Nemcich, Britech a Francouzich jsou Cesi zrejme ctvrta nejpocetnejsi skupina zahranicnich turistu, Cecha tu potkate temer vsude.
Tomas porad resi, jestli je vic Canonistu, anebo Nikonistu. Tak vyhlasuje soutez, 10 fotaku stejne znacky vyhrava. Kazdy, kdo ma DSLR a miji nas je zapocitan do statistik. Prochazime uzkou sterbinou ve skale a stav je 3-2 pro Canon. Za sterbinou nasleduje sestup a jsme u prvniho okna. Pak se kousek vracime, abychom skoncili u nejvetsiho okna, ktere jsme zblizka videli – Pine Arch. Pod nim je krasne jemny psecek, ktery vetsina turistu zrejme proklina, protoze jim leze do bot. Ja jsem s vyberem chybu neudelal, sandalum jpisecek nevadi. Je nacervenaly a je nejjemnejsi, ktery jsem kdy videl, nadhera, lehnout si a vyvsalet se. Vracime se k autu a vyrazime smer Bryce Canyon.
Odhadujeme, kdy k nemu muzeme dojet, navgace rika 4,5 hodiny, coz by odpovidalo 1810. Puvodne jsme cekali, ze cesta potrva 6 hodin. Vyjizdime z parku, davame se doprava a mirime zpet na dalnici 70. Tam zjistujeme, ze jsme zapomneli prohodit povolenky do parku. My v bilem aute mame s podpisem Pavla a oni maji s mym podpisem. To je trochu problem, protoze s kartickou se dava vzdy i pas. Nastesti na karticce je i misto pro druhy podpis, takze to zkusime nejak ukecat.
Cesta po dalnici je nudna, vjizdime do pekne bourky, takze nejedeme maximalni povolenou rychlosti. Tomas pri rizeni porad neco ji, tak se taky pridavam, prece jen jsme neobedvali. Zastavujeme na vyhlidce a cteme si historii tohoto mista, zeme je zde zdarma, ani Mormoni ji nechteli. Fotime par snimku a jedeme dal. Beru do ruky katalog B&H a listuju, hlasim Tomasovi specialitky, co najdu. Zrovna pije, kdyz si vsimam pevnych disku ve tvaru lega, ukazuji mu je a on se zacina dusit smichy. Jedeme dal a pomalu nam zacina dochazet benzin. Na znacce bylo napsano, ze 100 mil nic neni a asi znacka nelhala. Zbyva nam v nadrzi 90 mil dojezdu, tak zvolna zaciname setrit, vypiname klimatizaci, vsechny pripojene elektrospotrebice, radio a doufame, ze uz konecne dojedeme do civilizace s benzinem. Kdyz nam zbyva asi 50 mil, objevi se ukazatel pumpa. Sjizdime a zjistujeme, ze benzin pekne podrazil, misto predchozich New Yorskych 2,79, South Dakotskych 2,55 stoji 2,99. Mam drobne podezreni, ze to je psychologicka vyhoda benzinky, coz se po 5 milich potvrzuje, benzin 2,69.
Sjizdime z dalnice a ceka nas priblizne 1,5 hodiny po okreskach. Projizdime suchym udolim, zeleny pruh je pouze okolo reky a semtam se objevi vesnice. Casto jsou to vesnice duchu, v jedne byly 4 opustene domy a 2 vyrazne krize na zacatku. V dalsi meli kostlivce na traktoru. Jestli je to recese, anebo skutecny obraz mistnich vesnic, tezko soudit. Dalsi vesnice jsou chudacke domecky, na konci jeden motel, ktery je jak vystrizeny z americkych horroru. Jedine, co chybi je tlusty mistni serif, stojici za jedinym billboardem siroko daleko, cekajici na turisty, ale zadneho takoveho nevidime. Konecne projizdime Panguitsch a odbocujeme na Bryce Canyon.
Projizdime dva krasne tunely jako vystrizene ze zavodnich her, skaly jsou rude jak zapad slunce, nadhera. Porad jedeme a ukazatel ukazuje 27 mil. Mijime spousty hotelu a kramu a stale mirime ke kempu. Dojizdime na parkovistatko, kde je cedule vitejte v Bryce Canyonu, fotime se u ni. Je 1830 a doufame, ze ve straznich budkach uz nikdo nebude, abychom nemeli problem. Pred nami se najednou objevuji zname drevene budky a porad v ni nekdo je.
Dojizdime a vidime strazce v parku v uniforma, kteremu vysvetluji, ze jedeme dvema auty a v Arches jsme si prohodili povoleni a jestli muzeme dopsat dalsiho cloveka na karticku. Pochopil, o co se snazime a podal nam tuzku. Tomas podepsal, vratil kartu i s pasem, ranger si opsal udaje a pustil nas dal. Dostali jsme jako vzdy mapu a jeli jsme hledat kemp. Ten jsme nasli, vzali si obalku a vydali se hledat misto. To jsme nastesti nasli, perfektni rovny placek pro 2 auta, tri stany a 6 lidi, coz je limit parku.
Vyplnil jsem obalku, do ni dal 15 USD a vydali jsme se pesky hodit obalku do schranky. Pak jsme sli shlednout vyhlidku na Amphiteather pri zapadu slunce. Po prichodu na vyhlidku se nam otevrel krasny vyhled na mestecko hoodoo nadherne ozarenych rudym svetlem. Cele to vypada jako obrovske skalni bludiste a v hloubi neho male pesi cesticky. Potkali jsme dalsi Cechy, kteri se hlasite bavili a Spanely, kteri byli jeste hlucnejsi a stoupali si na samotny okraj propasti a sli zpet.
Blizime se ke stanum a vsimame si pani s vozitkem, o kterem jsme si mysleli, ze slouzi k rozvozu dreva, ale odkazala nas na nejaky obchod u Sunrise pointu, ve kterem maji jeste 10 minut otevreno. Vyslal jsem Toma s Anickou pro drevo a zacal stavet stany. Behem staveni projelo kolem asi 8 aut a jedno dokonce zacalo nacouvavat na nase misto, nez si vsimlo, ze uz je plno.
Ve 2010 staly dva stany a prijelo drevo, zapalovac a burty. Zaclo lehce prset, dokoncujeme stany a Tomas pripravuje ohen. Zapaluje ho a krasne hori. Pomalu na nej zaciname pokladat burtiky a tesime se na veceri. Porad se to moc nedela, pridavame tri posledni kolecka salamu a ja Jdu na zachod. Kdyz prechazim cestu, projizdi auto a z nej hlasite slysim volat Vaska: “MARKUUUU!”. Tak se obracim a jdu jim rict, kde parkujeme. Nemuzu si ale vzpomenout na cislo, tak rikam B239, nebo 245, nebo tak nejak, to neminete.
Kdyz se vracim ze zachoda, tak uz jsou dve auta u sebe, kufry otevrene a vybaluji se veci. Vasek vesele rika, ze vyhlidka byla skvela a ze ani nebyla tak dlouha a ze uz vecereli. Bereme z aua panvicku a vajicka, nakrajim dva burtiky a delame takovou omeletku, na ohynku se ji moc nechce, anvic si vsimame, ze panvicka urcena pro camping ma plastova drzatka. Americke pojeti campingu je asi trochu jinde.
Jime jidlo, svitime si celovkami a vypravime zazitky z cesty. Najednou se nekdo zepta, kde je Pavel? Pavel se ztratil. Divame se do aut a stanu, ale Pavel nikde. Naposledy ho Tomas videl jit na zachod. Jde tam a najde ho stat pred zachody. Nemohl najit nas stan a tak se vratil tam, odkud se ztratil a doufal, ze ho nekdo prijde zachranit. Trvalo to pul hodiny.
Ohen pomalu dohoriva, nechce se nam prikladat dalsi draha polinka – 6 polinek stoji 6 USD. Pomalu se ukladame ke spanku a domlouvame se na ranni ture – start v 0615. Po 2215 usiname, Pavel nechtel stavet stan a tak spi v aute.