USA - září - 2009

Huceni, kvileni. Co se deje? Stan se mi lepi na hlavu a vypada to, ze kazdou chvili uleti. Jsou 0245 a venku radi uragan. Konstrukce zatim drzi, koliky mame podeprene velkymi kameny. Divam se dirou ve stanu na vedlejsi stan Toma a Anicky, i ten zatim drzi. Zapinam si spacak, protoze se zacina ochlazovat a opet usinam.
Vhuuu, je 0545 a opet me budi silny poryv vetru. Tentokrat slysim pleskani a vidim, ze jeden kolik vedlejsiho stanu nevydrzel napor a plachta se placa po konstrukci. Ochlazuje se jeste vice a tak zapinam spacak az ke krku. Opet usinam.
Je 0645 a budim se, zvoni budik. Tom je vzhuru a spravuje uchyceni spacaku, dneska brzo vstavat nebudem, ve studene vichrici se nikomu jit na trail nechce. Vstavame kolem 0800, asi budeme bez snidane, protoze na zachodech nejsou zasuvky, ohen zapalovat nechceme a plynovy varic by nam vitr hned sfouknul. Jime trochu chleba se syrem, balime stany, ktere nyni funguji spise jako padaky a vyrazime na parkoviste k muzeu.
Tam dorazime kolem 0915, bereme si veci na cestu. Do baglu si davam 2l lahev vody, 4 tycinky Snickers, na sebe softshellku, kratasy, trekovky a slunecni bryle, cepici nechavam v aute, ve vetru by byla zbytecna. Prijizdi shuttle bus, ktery je zdarma, ale nejsme kompletni, takze ho nechavame ujet. Nic se nedeje, protoze za 8 minut jede dalsi. Skladame se do nej a mirime do Zion canyonu, ktery je autum nepristupny. Zastavujeme na 3 zastavce – Zion Lodge. Mezitim potkavame u silnice srnky a slysime vyklad o kanonu.
Zion Lodge je dobre pripraven na turisty, jsou tu chaticky, restaurace, kone pro vyjizdky. Mirime pres most k Lower Falls. Prechazime most a premyslime, jestli doprava, nebo doleva. Zahledneme fotografa, ktery vpravo foti velkeho pavouka na ceste, je rozhodnuto. Zapinam fotak a blizim se k pavukovi. Vypada jako sklipkan z pevnosti Boyard, velikosti dospele lidske ruky. Doufam, ze neni agresivni a neumi skakat, ale na dosavadniho fotografa zatim nereaguje, tak doufam, ze nebude ani na mne. Jsem od nej tak metr a delam fotky ze shora, zepredu se neodvazuji. Anicka prochazi kolem velkym obloukem, ostatni si pavouka taky foti.
Mirime do kopce a vidime jeste veverky a par jesterek. Ales nasazuje rychle tempo, takze se zahy ztraci z dohledu. Cesta se nastesti nerozbocuje, tak jdeme porad dal, az dochazime k vodopadum. No, da se tomu vubec tak rikat? Kdyby nahore nekdo mocil, obraz by byl dost podobny, asi je obdobi sucha.
Cesta vede primo pod padajici vodou, takze pri vetsim proudu bychom byli asi pekne navlhli. Cesta ale i tak byla lehce navlhla a trochu klouzala. Od vodopadu jdeme stale nahoru a vyslapavame cestu na horni okraj vodopadu. Dochazime k malickatemu jezirku, ze ktereho tece maly curek vody pres hranu a pada dolu. Od jezirka to vypada na dve cesty. Pavel a Ales rikaji, ze se pujdou podivat po jedne a daji vedet, jestli je to spravna cesta. Vsimam si motyla, tak ho fotim.
Uplynulo 5 minut a nikde nikdo. Vasek se jde podivat, ze rekne, jestli je tam cesta, za minutu zaslechnu neco jako “tady je cedulka”, dal uz nic. Po dalsich 2 minutach se tedy balime a s Tomem a Anickou vyrazime taky po te ceste, na ktere uz zrejme nasi spolucestujici zahynuli. Po par metrech vidime cedulku s Upper Emerald Trail, po ktere chceme jit, tak zahybame a stoupame. Za cca 200 metru potkavame Vaska stojiciho na rozsesti. Doprava, nebo rovne, tot otazka, stopy vedou na obe strany, zadnou obuv nemuzeme rozeznat. Tedy rovne. Slunce uz dosahuje nasi polohy, sundavame bundy a dal jdeme jen v kosilich.
Stoupame po skalach jako kamzici a porad nikde zname tvare, jen par turistu. Nakonec vylezame do nejvrchnejsi casti, prekracujeme reku a vidime Pavla a Alese, jak v klidu foti okoli. Ptam se, proc nam nerekli, ze mame jit po ceste, ale nedostavam odpoved, ach jo.
K jezirku dochazeji dalsi turiste, po 10 minutach foceni, piti a odpocinku mirime zpet dolu.
Dochazime opet na rozcesti s cedulkou, tentokrat mirime vlevo smerem k autobusu. Jdeme po betonove cesticce, mijime davy turistu a semtam neco vyfotime. Tomas s Anickou se drzi trochu vzadu, foti jesterky.
Prichazime na dno k rece a vidime vyletniky na konicich jak brodi reku, prechazime opet most, pavouk uz na ceste neni a sedame na lavicku, trika a kosile naprosto mokra. Vsimam si, ze mam na kratasech diru v oblasti kapsy, takze cestu asi nedokonci. Jsou uz pekne zasedle, skvrny od kecupu, sazi a jinych potravin/bordelu, takze jich skoda nebude.
Za par minut dorazi Vasek s Anickou, chvili cekame a jdeme zpet k autobusu.
Chceme jet na Weeping Rock, kde chceme vylezt trail Hidden Canyon. Cesta by mela byt stredne narocna, s 200 metrovou pasazi na uzke rimse s retezy. Tomas hlasi, ze ma zavrate a asi vyhlidku vynecha. Nasedame do shuttliku a za 15 minut jsme na miste. Pekne se ochladilo, jsme o par set metru vys a slunce sem zatim nedosahuje, ale zustavame bez bund. Vidime skoro kolmou stenu, na ktere jsou cikcak cesticky a slapou po nich malicti lidickove. Tomas hlasi ze nahoru v zadnem pripade neleze, Anicka chce zustat s nim, tak se chvili dohaduji, az nakonec Tomas zustava dole a Anicka leze s nami.
Ales nasazuje tryskove tempo, kteremu cast vypravy nestaci. Po par minutach nastoupame nejakych 150 metru vysoko a vyhled je opravdu pekny, tri rychle kroky a nasleduje dlouhy pad do propasti. Za 2 minuty nas dochazi konec vypravy, fotime male lidi dole na zastavce. Tomas pozdeji hlasil, ze nam maval, snazil jsem se ho celou dobu hledat, ale nevidel jsem ho. Opet stoupame a Ales se zase trha, zaciname mit zdravou barvu. Dochazime na rozcesti, jedna cesta Hidden Canyon, druha Inspiration point. Vlevo 4 mile, vpravo 1.
Vasek vtipkuje, ze bychom mohli jit vlevo. Vydavame se doprava, cesta se meni ve skalni piskovku se schudky, takze zacinam davat pozor, kam slapu. Ales opet daleko vepredu, ale stejne neni kam spechat. Je asi 1240 minut, slunce porad nedosahuje na tuto vychodni stenu, takze je docela chladno, pot nam ale steka po cele. Prichazime k prvni pasazi s retezy, schody v piskovci dolu nasledovane schody nahoru. Ales ceka nahore a vesele se na nas zubi. Vylezame schody a vidime to nejlepsi, co nas ceka – cca 100m po ceste navate piskem sklonene do propasti. Turiste, kteri jdou dolu jsou nalepeni na stene, krecovite se drzi retezu a jsou mirne pobledli.
Cekame, nez slezou dolu a pak vyrazime. Snad v protismeru nikoho nepotkame. V prospektech se pise 1,5m siroka cesta, ale misty to je pod metr. Fotim hranu, ktera je videt dolu, ale na fotce to asi nevynikne. Lezeme nahoru a konecne dosahujeme plosinky, na ni je dokonce i jezirko. Hidden Canyon. Pauza, piti, vydychat. Vsimame si schudku ve skale a tak lezeme jeste trochu vzhuru. Nachazime ceduli End of trail, dale scrambling nutny. Netusime, co to je, ale asi nic pekneho.
Ales neleni, skace pres velky balvan a je pryc, je 1140. Vracime se na plosinku s jezirkem a cekame. 1145, Ales nikde. 1150, Ales nikde. 1155, Ales porad nikde. Zaciname resit, co budeme delat, jestli vysleme jedno kuzlatko, anebo dvouclennou zachrannou jednotku, je 1159 a Ales se vraci. Chvili relaxujeme a cekame, nez vylezou posledni turiste a pak jdeme ve velke skupince s Nemci a Francouzi dolu. Nastesti nikoho nepotkavame, ale kdyz se podivam dolu, uplne dobre mi neni. Ted jeste schudky, par metru po piskovce a pak uz pohodova betonovka. Posilame Alese dozadu a tak nam nemuze utect.
Dole Tomase nikde nevidime, tak sedame na shuttle a jedeme do muzea. Tomase vidime sedet v aute, zajel si do mesta a vratil se kolem 1200. Je 1240 a vyrazime smer Grand Canyon. Ridim, cesta je zase klidna, ztratit se je skoro nemozne, po ceste si vsimame lesniho pozaru v horni casti Grand Canyonu.
Prijizdime do pouste. Marble Canyon, krasny vyhled. Z pouste vystupuje vysoky horsky masiv, podobne si predstavuji Grand Canyon. Strida me Ales, druhe auto potrebuje nabrat benzin. Jedeme dal a v pousti narazime na pumpu, ktera ma na cerpacich stojanech poznamku, ze benzin tece pomalu, tak jedeme dal. Zastavujeme u pumpy Chevron a bile auto bere za necele 3 USD plnou. Ales vyrazi vpred, druhe auto chvili stoji, tak nam vazne kontakt pres vysilacky. Jedeme pres Colorado a Vasek chce zastavit. Zastavujeme a snazime se dorozumet s druhym autem, ale nedari se. Auto se vynori ze zatacky, miji nas a z vysilacky se ozve nastvany Tomas, proc nehlasime, kam jedem.
Nechavame Colorado Coloradem a jedeme za nimi. Nachazime je na nejlizsim parkovisti, kde si berou piti z kufru. Mirime do Cameronu, kde bychom chteli bydlet, je to asi 1 hodinu cesty od GC, tak by to nemuselo byt tak drahe a plne. Projizdime nim, ale je to par domu a jinak nic. Mirime tedy do Desert View v GC.
Za hodinu jsme tam a jdeme na vyhlidku s vezi. Slunce zacina zapadat, zjistujeme, ze si musime posunout hodinky o hodinu zpet, je priblizne 1730 noveho casu. Fotime kanon, potkavame velky zajezd Nemcu a Tomas si kupuje v shopu kozeny Indiana Jones klobouk. Nasedame a jedeme hledat ubytovani. Trochu se ztracime, ale zase se nachazime. Ptame se na Market plaza lodging, ale maji plno, ptame se v dalsim, nabizeji pokoj pro 6 za neuveritelnych 280 USD. Tak se balime a jedeme do Tusayanu, kde by melo byt vic motelu. Pri vyjezdu z parku se ztracime a tak cekame u vyjezdni brany, dokud druhe auto nedorazi. Za 5 minut se schazime a vyrazime spolecne, zacina se stmivat. Tusayan je priblizne 10 minut cesty, ale vsude se pise No vacancy, anebo pokoj za 200 pro 3. Kasleme na to, Tomas ve vysilacce uz zni zoufale, hlasi “od rana bez jidla, bez sprchy a bydleni, no super.”. Jedeme na pizzu, pak vymyslime, co dal.
Byl to takovy fastfood hned po vjezdu do Tusayanu po leve strane a operuji ji spanelsky mluvici zamestnanci, zrejme Portoriko, maji tri velikosti 10'', 14'' a 16'', stoji priblizne 14 20 a 24 USD. Navrhuji, ze se podelime a koupime large pizzu napul. Tvori se dvojice ja a Ales, davame si Hawaii, pak Vasek s Pavlem a Tomas s Anickou – davaji si Margheritu. K tomu jeste soft drink – 1,95 USD a muzete si natocit, co chcete a kolikrat chcete. Pizza je udelana za 5 minut, drive, nez se Vasek vrati se zachoda. Je dobra, no nemuzu soudit, tri kousky jsem do sebe nasoukal asi za 6 minut. Mezitim Anicka s Vaskem sli zavolat do hotelu ve Williams a zjistili, ze maji do 2100 a pokoj bude stat 160USD. Wow, docela palka, ale v nasi situaci jsme tezko mohli odmitnout. Je 1940 a do Williams mame 50 mil. Rychle balime zbylou pizzu, skaceme do aut a vyrazime.
Startuji 3,8 litrovou priseru a tesim se, ze ji konecne trochu projedu. Je tma, provoz by nemusel byt tak strasny. Plyn skoro az na podlahu a hura, jedeme rychlosti 37 mph pres mesto. Hned u znacky 65mph tlacim pedal opet na podlahu, motor zacne rvat jako rozzurena selma a nas rodinny minivan vyrazi prudce vpred. 45, 55, 65, prudka brzda a nastaveni tempomatu na 68mph.
Snazime se dovolat do druheho auta, ktere omylem vyjelo presne na opacnou stranu, ale slysime pouze praskani, jsou tedy blizko. Za nami se sine vlacek asi 6 aut, jedno z nich musi byt oni. Mijime znacku pozor vysoka zver. V duchu si pripravuji unikove scenare, nicemu mensimu nez divocak neuhybam, nebylo by to bezpecne. _Pres cestu nam bezi mys, zustava mezi koly. Doufam, ze to bude posledni zvire, ktere uvidim. Vasek zahledne vpravo srnky, snad si neusmysli cestu pres silnici. Prava noha, kterou drzim nad brzdou uz me zacina pomalu brnet, zadni auto je na nas nalepene na 2m, v pripade brzdeni nema sanci zastavit a vleti do nas.
Najednou mame na silnici zajice, ac nechci, reaguji a trochu proslapavam brzdu a cuknu volantem, nastesti stiha prebehnout drive, nez by ho nas 2 tunovy obr zamackl do silnice. Jedu dal a doufam, ze tahle cesta brzo skonci, oci vykulene a noha nad brzdou.
Puvodni dojezd 2115 se meni postupne na 2101, 2055 az na konecnych 2040. Prijizdime na zacatek Williams a ja ubiram, nechci na posledni chvili do neceho vletet. Najednou se rozdelujeme, navigace asi navrhuji jinou cestu, v kombinaci iGo TomTom se to casto stava a nam to pusobi necekane problemy. K hotelu dojizdime soucasne, 2044,parkujeme na ruznych mistech, neni volno. Vidime hotel a tak jde Anicka a Vasek dozaridit ubytovani.
Vse je ok, bereme veci a jdeme do pokoje. Kdyz vidim hotel zvenku, jsem trochu v soku, neco takoveho jsem necekal, pozdeji dostavam informaci, ze to je nejstarsi hotel v Arizone, zvenku i zevnitr tak rozhodne vypada. Vsude jsou zamky na ciselny kod, vpredu je lobby s televizi, Wiiajkem, pocitacem a rybickami. Pokoj je resen velmi vtipne, ma udelane umele snizene patro, na kterem jsou 4 postele a v prizemi jsou dve koupelny se sprchou a zachodem, ktere maji westernove litaci dvere a dve postele. Nahoru se chodi po uzkych schudkach.
Tomas chce vyrazit ven, Anicka a Pavel zustavaji v pokoji, ostatni jdou.
Na recepci se Vasek pta na mapu, jeho veta [transkript]: [”Ken you giv mi sam map?”] zpusobi to, ze nas pani recepcni odvadi do uklidove mistnosti a podava nam mop. Na nase zmatene vyrazy reagovala usmevem a rikala “Aaaah, [mep]!” a vede nas dopredu a ukazuje nam mapu se slovy, jsme male mesto, dve ulice, nemuzete se tu ztratit.
Vychazime ven a vse je nam jasne, hotel totiz stoji na slavne route 66. Vsude jsou klasicke cedule Route 66, jak je zname z filmu a reklam. Tomas zacina prolezat obchudky a zari mu oci, ceny jsou tu pry nekolikanasobne nizsi, vypada jako v raji. Kdyz navic zahledne stare fordky u servisu, okamzite foti. Prochazka trva asi hodinu, vracime se zpet do hotelu. Anicka je v loby a dela neco na pocitaci a Pavel a Ales jsou na pokoji a chystaji se na surfovani v lobby. Lezu nahoru a zapinam notebook, pisu denik a kontroluji mailovou schranku. Jdu se umyt, prestavam byt tak krasne opalen, zaroven se vytraci i zajimava vune, diky niz jsem v autobuse sedel vzdy sam. Ve 2300 to balime s tim, ze se zitra proste nekdy vzbudime a jdeme spat.