USA - září - 2009

Rano zvoni budik v 0615, ale domlouvame se, ze ho preridime na 0630. Rychle se oblekame a vyrazime. Jdeme po prijezdove ceste do kempu, kdyz tu zaslechnu cosi velkeho. Zastavujeme se a snazime se jeste v nocnim seru zahlednout, co je to kousek od nas. Je to rodinka srnek, ktere se sem prisly napast. Zkousime je fotit, ale vzhledem k velke tme se to moc nedari. Tomas vytahuje kameru s nocnim videnim a behem chvile mu baterka skoro zmizi.
Pokracujeme na Sunset point a na nem uz nas ceka dav fotkychtivych turistu. Stativy rozlozeny, objektivy nasazeny, prst na dalkove spousti proklate nizko u pasu. Najednou se ale zatahne a zacne silne krapat. To rozhodi i ty nejodolnejsi a rychle bezi sve milacky uklidit, na miste zustava jen par lidi s kompakty, kterym na tech par dolarech nezalezi. Schovavame se s Alesem pod stromem, ktery je napolo propustny a zjistuji, ze jsem provedl dalsi zatezovy test fotaku Vypada, jako by se sprchoval. Doufam, ze mu to moc neuskodi, susim ho trickem a zkousim funkcnost. Perfektne, vse funguje, jen pri otacenim ostricim krouzkem mi ve fotaku pekne lupe, hnusny pisek.
Po prehance se znovu vracime na misto, rozkladam stativek a fotim skalni mestecko. Pomalu vychazi slunce, balime veci a sestupujeme do kanonu. V planu mame sejit dolu, projit dole okruh a pak vyrazit na vyhlidku Pica-Boo Trail, ktera ma asi 5,5 mile a prevyseni 650m. Jdeme pekne klikatou cestou, skaly se za nami zaviraji, seri se a nastava ticho. Kolem nas nastava cervene sero, skaaly maji nadhernou cihlovou barvu.
Sestupujeme k vyschle rece a najednou vidime srnky, ktere se u reky pasou, asi jsou zvykle sem chodit pit. O neco dal zase na kameni krepci veverka, piska, poskakuje a drbe si srst. Kdyz se k ni ale priblizim s fotakem, okamzite skace za kamen a schova se. Prehazuji objektiv na dalekonosnych 300mm a doufam, ze vystrci cumak. Kdyz o neco malo couvnu, vyskoci zase na kamen a zase zacina svoje predstaveni. Tentokrat se moc blizit nemusim a tak mam docela slusne fotky.
Mineme veverku a srnky, o neco nize v udoli zahledneme dalsi rodinku srnek, ktera je na otevrenejsim prostranstvi. Jdeme po ceste, boty uz nabiraji naruzovelou barvu, je prijemny chladek, mozna az zima a pomalu usychame z ranni prehanky. Slunce stale nedosahuje na dno. Plizime se po sotolinove ceste, opatrne naslapujeme, abychom srnky nevydesili, dostavame se velmi blizko, nejakyh 10 metru, srnky o nas dobre vedi, ale nastesti neutikaji. Fotime a ony pomalu odchazeji.
Pavel nas upozornuje na turistu na druhem brehu reky, ktery sel po ceste, koukal do zeme a prosel kousicek pred nasi prvni rodinkou, aniz by si jich vsiml. Po 20 krocich si to uvedomil, zastavil se a otocil, ale to uz srnky prebehly cestu a zamirili rovnou k nam. Nehnute jsme cekali se zamirenymi fotaky, az projdou kolem nas, az se tak opravdu stalo.
Dali jsme se opet na cestu a zacali stoupat k zacatku Pica-Boo trailu. Po asi 200 metrech jsme u tohoto okruhu skutecne stali a zacali stoupat levym pulkruhem. Pomyslel jsem si:”Zasrana cesta.” Bez urazky, ono tomu tak opravdu bylo. Velka cast teto cesty byla pokalena od zvirat osloidniho typu s podkuvkami. Zrejme vozi turisty a po ceste se nudi.
Stoupame sve prvni metry doprovazene zapachem, zaciname se zahrivat. Zpocatku fotime mnoho zajimavych skalnich utvaru, se vzrustajicim poctem vyskovych metru intenzita klesa, stejne jako manualni nastavovani parametru. Posledni fotky jsou uz delany temer od boku a na automaticky rezim. Slunce leze po obloze, je skoro 10 hodin a porad nejsme na konci Picka-Boo, nachazime ale rozcesti. Patrame na fotaku, kde mame vyfocenou mapu cest a myslime, ze si muzeme cestu o neco zkratit. Mirime tedy na Bryce point, cesta se opet prudce zdviha vzhuru. Mijime prvni turisty, kteri sestupuji zvrchu a velice pobavene nas sleduji.
Uz ani moc nemluvime, domlouvame se jen posunky a septem, oblicej zbroceny potem. Krok, krok, krok, jdeme jako robocop. Uz rozeznavame hlavicky na vyhlidce vysoko nad nami, uz vidime i pricky plotu, uz jsme skoro tam. Jeste 4 zatacky a jsme u cile. Potkavame Japonsky par a muz se nas pta, jestli jdeme z tury dole, odpovidame ze ano a on se na nas uculi.
Zbyva dojit po nahorni plosine zpet do tabora, tj. jeste asi 4 km. Potkavame dalsi Cechy a spousty dalsich turistu, kteri nas pobavene sleduji. Jdeme a jdeme a porad nic, mame dojem, ze uz tam musime byt. Nakonec ale uvidime znamou vyhlidku a jsme skoro v tabore. Tam nikdo neni, zbytek sel asi na nejakou kratsi vychazku, ale klice od auta nam nechal ve stanu, jak bylo domluveno.
Otvirame auta a hledame suche veci, protoze z nasich svrsku by se dala zdimat voda. Bereme si nejaky chleba jako malou svacinku a uz dorazi nase druha cast. Byli na nejakem mensim trailu, asi 3km a prevyseni 170m. Balime stany a spacaky, kolem projizdi pani v golfovem vozitku a upozornuje nas, ze do 1130 musime vypadnout. Je 1125 a v 1130 nasedame a odjizdime smer Zion.
Do Zionu je to maly kousek, slabe dve hodinky jizdy, ridi Vasek a behem cesty se nic extra nestalo, neztratili jsme se, ani jsme neplatili pokutu za 80mph predjizdeni. Prijizdime do Zionu a projizdime dvema nadhernymi tunely, jeden z nich je rizen kyvadlove a proto se pred nim tvori velmi dlouhe fronty, mame stesti, ze zrovna nas pruh jede. Jedeme z pekneho kopecka asi 30mph, nasi kolonu brzdi cyklista ve specialnim nizkem kole, nastesti ale po 2km sjizdi a zastavuje. Dojizdime na dno kanonu, jehoz steny jsou pekne vysoke, odhaduji tak 500m. Nejprve se jedeme ubytovat, je kolem 1330.
Prijizdime do kempu v parku a pan nam rika, ze mame stesti, ze ma posledni volne misto – cislo 104. Jedeme za nim a pan Vaskovi ujizdi, za coz ve vysilacce od Tomase sklidi pochvalu. Prijizdime na misto a na prvni pohled nic extra, je to blizko zachodu a vedle velkoobjemoveho kontejneru. Na druhy pohled je ale misto rovne, v okoli jsou stromy a tri stany se tam take vejdou. Pan jeste nabizi dalsi misto, ktere je u silnice, ale zase tam jezdi mnoho aut a pak ma jeste jedno u reky, ale nechavame to byt a zustavame na tomto.
Postavit stany bylo tentokrat opravdu pomerne tezke, protoze puda byla velice tvrda a tak se koliky zabouchavaly kameny a pritom se pekne ohybaly. V kempu klasicky tece jen studena voda a sprchy nejsou, dokonce na zachodech ani nebyla elektricka zasuvka, takze odpadlo ranni vareni vody v rychlovarne konvici. Kemp ale stal 16 USD, takze se nam pekne snizily naklady na ubytovani.
Po postaveni stanu se vydavame na vylet do mesta, doufame, ze najdeme neco k jidlu a neco, kde by se dalo neco nakoupit. Tim neco budiz mysleno drevo na topeni, burty, chleba, salamy a dalsi veci. Vyjizdime, Vaskovi se pri vyjizdeni malem podari zborit plastovy sloupek, na ktery se pripina potvrzeni o zaplaceni poplatku za kemp. Projizdime mestem Springdale, ale porad nic moc nemuzeme najit. Na konci mesta, kde uz tovypada, ze nic neni narazime na market s free WiFi. Pripojuji se a posilam denik, ostatni se mezitim jdou podivat dovnitr, jestli by tam slo neco nakoupit. Po chvili se vraceji s tim, ze v marketu maji akorat predrazenou zeleninu.
Sedame do aut a nastava podezrele ticho. Do vysilacky se ptam, co ze se to vlastne ted bude delat, ale nedostavam odpoved. Zkousim to znova, ale stale nic, jen vidim, ze Tomas neco hrabe v kufru a Pavel tuka do mobilu.
Vask s Alesem to nevydrzi a otviraji kufr a berou si neco k jidlu, najednou se ozve vysilacka a druhe auto se pta, co ted vlastne budem delat. Ales navrhuje jet do kempu udelat neco k jidlu, Tomas chce ale poradne jidlo, chteji zajet nekam do mesta a tam se najist. Nechce se mi jist fazole a tak presedam do druheho auta, prvni dostava zapalovac a nasledne i muj pas, aby se bez problemu dostali do kempu, podpis v pasu totiz musi sedet s podpisem na vstupni karticce.
Jedeme autem, zastavujeme na parkovisti a hledame neco v prijatelnych cenach. Anicka nachazi stylovou restauraci, kde maji jidlo kolem 10 dolaru. Jdeme tam a vsichni si objednavame mistniho Zionskeho ½ libroveho burgera. Je toho zase velky talir a celkem pro 4 platime 50 USD i s tipem. Pak se zastavujeme na parkovisti u marketu, Tomas se jde podivat do mistni galerie a za chvili se vraci a rika, at se jdu taky mrknout. To, co jsem videl na mne dost zapusobilo, autor sam v galerii prodava a ma ve meste i skolu fotografie. Jeho stranky jsou zde: http://www.fatali.com .
Za chvili se vratila Anicka a Tomas s nakupem a jeli jsme do kempu. Tam jsme nenasli nikoho ani vzkaz, tak jsme se vydali na prochazku po okoli. Nase prvni kroky mirily k rece, kde jsme spatrili srnky. Sli jsme da po asfaltce – trail Paros – a dosli k Visitor's centru, ktere jsme si prohledli. Opet spousta upomimnkovych predmetu za neuveritelne ceny. Pak jsme presli reku a chvili sli po Watchman trailu, nez jsme to vzdali. Chteli jsme prebrodit reku, ale nikde se neukazaly vhodne podminky, vsude by to bylo na pekne namoceni.
Vracime se zpet a potkavame Vaska a Alese, jak jdou ostrym krokem proti nam, na Watchman trail, predtim byli v muzeu. Loucime se s nimi a jdeme do tabora. Tomas leze do stanu a tak si u stolku jen tak povidame o vsem moznem.
Kluci prichazeji kolem 1920, lehce unaveni, videli pry i nejakeho cerneho hada. Zacina se stmivat, tak zapalujeme ohen a na nem ohrivame fazole, lunchmeat a delam si i volske oko. Ohen ale nedrzel stale stejnou teplotu, tak jsem mel cast vajicka nasyrovo, ale dalsi den jsem zadny problem nemel. Kolem 2200 vse balime, Pavel si opet stele v aute, my ostatni ve stanu a jdeme spat, budika domlouvame na 0645, chceme absolvovat dva vylety, z toho jeden je po uzkych rimsach nad propasti.