USA - září - 2009

Rano se najednou ozve:”Good morning San Francisco, this is radio KPTNV and it's six o'clock,”. What the hell..., pomyslim si, jaky chory mozek u nas nastavil budik tak brzo. Rychle mi dojde, ze radio se neozyva z naseho pristroje, ale z vedlejsiho pokoje, no super. Doufam, ze pachatel radio co nejdrive ztlumi, nebo idealne vypne. V 610 se Vasek otoci a zakrici:”Alesi, tak sakra to radio uz vypni!”. Odpovedel jsem, ze je to odvedle a ze mame asi smulu. Tak jsme jeste hodinu lezeli a v 0700 vylezli a sli na snidani.
Snidane v tomto hotelu je prumerna kontinentalni, juice, caj, kava, kolacky a opekaci pecivo s marmeladou. Po asi 20 minutove snidani jsme se vratili do hotelu a zabijeli cas. Kolem 0820 nam zacalo byt divne, ze v pokoji 603 neprobia zadna aktivita, tak jsem zvedl telefon a zavolal. Telefon zvedla evidentne rozespala Anicka a rikala, at jdeme klidne na snidani, ze teprve vstavaji. Kdyz jsem ji tvrdil, ze jsme vsichni vzhuru od 0700, nechtela mi verit.
Lehce po 0910 tuk tuk na dvere a mohli jsme vyrazit do viru velkomesta. Na pokoji jsem venoval asi 20 minut zjistovani moznosti, jak a kde zaparkovat. Zjistil jsem, ze nas ceka asi pekny horror, coz me vubec nepotesilo. Horsi nez parkovaci system v SF je pry uz jen hromadna doprava. Pretvorili jsme nas minivan z nakladacku na 7 mistny autobus a vyjeli jsme.
Jeli jsme na predem vybrane parkoviste na Mission st. a 5th. ave a zjistili jsme, ze parkovani na den nas vyjde na 28USD... Tak jsme jeli jinam hledat poulicni parkovani. Projeli jsme 2 bloky a narazili na celodenni parkovani v BestWestern za 5 USD – na 7th. ave, no neber to.
Sli jsme po Mission street smerem k nejblizsi lince cable caru – sanfranciska tramvaj je totiz podfuk, ona je to lanovka. Prosli jsme kolem velkeho mnozstvi zebraku, vetsinou spicich az jsme dosli k mistu, kde cekalo mnoho lidi. Zjistili jsme, ze cekaji na tocne na cable car.
Zacali jsme stoupat do kopce k Circle square, kde se maji prodavat u Tix pointu listky i litacka na MHD. V SF se jmenuje MUNI. Jedna jizda lanovkou je za 5USD, litacka za 11, tak jsme se placli pres kapsu a priplatili si. Dostali jsme stirac los, na kterem se setre mesic a den a je to.
Hned jsme sli k nejblizsi stanici, ale zjistili jsme, ze to nebude az tak jednoduche, pocet lidi jedoucich ve vagonu je bedlive sledovan a turistu je mnohem vice, nez mista uvnitr. V tramvajce jsou i mista na vlani na schodech se zabradlim, ty jsou obzvlaste popularni, ale take dost nebezpecna, tramvaj obcas prudce zabrzdi, anebo staci neopatrny ridic a nehoda je na svete.
Anicka nam rekla, ze musime jet na konecnou Mission – Powell, nasim mistem jeste projizdela Mission – Market. Na zastavku prijela spravna tramvaj, ale obsluha rekla 2 mista free a nez jsme se nadali, byla obsazena. Na dalsi pokus jsme sesli o kus niz a doufali, ze to klapne. Ales a Pavel sesli o neco malo mene nez my, ale take tam tramvaj zastavovala.
Nejprve nam prijela spatna, ale na druhy pokus uz dobra a dokonce jsme se do ni vsichni dostali. Sice na spatna mista uvnitr vozu, ale jeli jsme. Klukum na mezizastavce bohuzel nezastavila, tak jsme se opet rozdelili. Jeli jsme po slavnych ”schodech” a kdyz jsme vyjeli nahoru, zacali jsme klesat dolu. Osluha mela co delat, aby tramvaj ubrzdila. Dojeli jsme na konecnou a cekali na kluky. Tramvaj ne a ne jet.
Po 20 minutach prijela naslapana souprava, kde kluci nebyli, tak jsme cekali jeste na dalsi a snazili se jim dovolat. Po 10 minutach prijela dalsi a v ni Pavel i Ales, na trati se pry stala nejaka nehoda. Vyrazime do pristavu, je to k nemu asi 200m. V pristavu jdeme po pieru 42 – na nem je ukotvena USS Pampanito a USS neco – valecna ponorka a lod z 2. sv. valky. V budove je jeste velka kolekce hracich automatu od roku 1830 po soucasnost.
Chvili resime, co navstivit, nakonec vitezi ponorka, ktera nabizi slevy pro studenty, vstup je za 6 USD. Hned u vchodu mijime plakat, 80 muzu, 75 dni, zadna sprcha... Lezeme do utrob ponorky a zacinam verit prirovnanim kovova rakev, peklo na ponorce atd. Vse je tu neuveritelne stisnene a clovek musi davat hodne pozor, aby si o neco neurazil hlavu. Prohlidkou si u me vsichni, kteri na valecnych ponorkach kdy slouzili, vyslouzili respekt. Behem prohlidky jsme museli zdolavat uzke prulezy, do kterych jsme se skoro ani nevesli. U knihy hostu stal pametnik, ktery na teto lodi kdysi slouzil.
Kdyz jsme se nabazil ponorky, zamirili jsme do muzea automatu. V rozmenovacim stroji jsem smenil ctvrtaky za 2 USD a ziskal nejake nove s unikatnim pozadim – Nove mexico, Floridu a dalsi. Divali jsme se, jak ostatni hazeji do automatu ctvrtaky, tu zacal hrat, tu dal elektricky sok, semtam nekdo z nas taky neco hodil. Na konci Tomas hodil 50 centu do masiny, ktera zvedala hydraulicky kladivo, ktere prastilo do katapultiku, ktery vystrelil zavazi smerem ke zvonu... Biiiink. (Ale s velkou pomoci Vaska)
Od her jsme se presunuli k molu 39, na kterem sidli morsti lvi – lachtani. Jsou nalezli vsude, pristaviste jim zridilo drevene pontony, nekteri se snazi zaparkovat sva obrovska tela i na lodich, pro majitele je to pak katastrofa. Asi 20 minut jsme sledovali lachtany a pak se vydali na konecnou kabelovky.
Cekali jsme asi 20 minut, nez prijela souprava, naskakali jsme dovnitr a vyjeli smer cinska ctvrt. Tri zatacky a vystupujeme. Behem jizdy pristoupili starsi zeny, ktere jsme pustili sednout, byly z toho uplne paf, tak se ptali, odkud ze to vlastne jsme. Kdyz jsme rekli, ze jsme Cesi, rekli, ze jsou z Kanady a ze byly v Praze loni. Tramvaj mela pred sebou prekazku, tak zastavila tak nestastne, ze se v kopci zasekla. Obsluha pozadala silne a schopne jedince, at zatlaci, tak jsem sel. Opreli jsme se a tramvaj se pomalu rozjela, nejprve naskocila obsluha, pak to dovolila nam, takze jsem si naskocil do krokem jedouci tramvaje. Bohuzel me pri tom nikdo nezachytil.
Ozvalo se Chinatown a byli jsme na ulici a dali se cestou dolu. Vasek objevil v novinach nejakou slevu v jedne restauraci, tak jsme ji zkusili najit.

pokracovani priste...