USA - září - 2009

Pondělí, 5.9.2016

Spal jsem jako zabitý až do 0710, kdy šel Tomáš do koupelny. Je čas balit, čeká nás větší přejezd. Jdeme na snídani a udiví nás pěkný výhled na celé město Kamloops, které rozhodně není takový zapadákov, za který jsme ho měli. Má přes 85000 obyvatel. Anička nabírá Tomášovi křupky na cestu do mističky, nosíme věci zpět do auta, v 0910 vyrážíme.

Řídí Anička a nejprve tankujeme. Benzín je v Kamloops totiž nejlevnější od Edmontonu. První dvě hodiny jízdy nám utečou jako voda, jediné vzrušení nastává při Tomově konzumaci křupinek. Z korýtka je jedl tak nadšeně, že, cituji Aničku: „Vždyť ty je máš na nose i po tváři.“

Pak si bere řízení Tomáš. Sjíždíme z kopců do údolí a je to neuvěřitelné, z 1200 metrů zklesáme až na 233 metrů. V zatáčkách cítíme cosi spáleného, ale auto nám pořád brzdí. Když dole zastavíme, protože Alenu bolí z prudkých změn tlaků hlava, cítíme zápach hlavně od pravé přední pneumatiky. Stojíme u horské říčky, kterou se prohánějí velké načervenalé dravé ryby, místy vytvářejí dokonce i vlny.

Pak jedeme okolo zelené řeky, vyhlížíme medvěda. Jediné, které jsme zatím viděli, byli totiž mimo park. Celkově to letos je se zvířaty hodně chudé. Neviděli jsme ani horské kozy, ani další zvířata, která by v parcích měla žít. Asi jsme vybrali špatné období, nebo máme prostě smůlu.

Projíždíme zvláštním městečkem Pemberton a Tomáš najednou volá, je tam medvěd. Brzdíme za dvěmi auty cizinců a nesměle fotíme černého medvěda vzdáleného asi 50 metrů. Stojí na louce a žere bobulky. O něco dál si všimnu pohybu v trávě. Dalších 200 metrů daleko je samice se třemi medvíďaty a kousek od nich venčí nějaký místní psa. Zřejmě o nich ani neví. Měníme si objektivy a vyfotíme asi 200 fotek, než nás to omrzí a také dopravní situace donutí změnit. Každý turista, který jede okolo, totiž zastaví a tak se vytvořila slušná dopravní komplikace, kterou místní oceňují troubením.

Po dalších desítkách minut jízdy jsme ve Whistleru, známém lyžařském centru a to nejen díky nedávné olympiádě. Celá vesnička je stylová, stavby jsou dřevěné a zdobené, všude hodně turistů. Parkujeme před informačním střediskem za dva dolary na hodinu. Nejprve navštívíme středisko, kde získáváme mapu města a pak jdeme základně město prohlédnout. Jdeme po hlavní silnici plné lidí. Mnoho z nich vede kolo, Whistler je cyklistů v létě plný, spouští se ze sjezdovek na svých speciálech a mnohdy dosahují vysokých rychlostí.

Přicházíme na Olympic plaza, kde jsou olympijské kruhy, pochodeň, kde hořel oheň a také kovový znak her ve Vancouveru. Musíme vystát frontu, než se dostaneme na řadu a můžeme si pořídit společné fotografie. Anička se zmiňuje o tom, že bychom po prohlídce městem navštívili sliding centrum, kde je možnost se svézt s profesionálním bobistou. To mě docela nalákalo.

Vyjeli jsme autem z parkoviště a po chvíli jsme stanuli u závory, která říkala, že je zavřeno. Možná proto, že je Labour Day a všichni mají volno, možná proto, že je po sezóně. Otočili jsme auto zpět do města a zaparkovali na bezplatném parkovišti u obchodů. Tam je parkování zdarma na dvě hodiny, o dodržování se stará klasické autíčko s kamerkami, které důsledně hříšníky odhalí.

Rozcházíme se na dvě hodiny, procházíme s Alenou obchody, ale přesto, že všude píší sale nám zboží extra levné nepřijde. Pak začíná hustě pršet, tak jdeme na čaj do kavárny Blenz, která je největší a nejstarší kanadskou kávovou franšízou. V kavárně potkáváme Toma s Aničkou, plánujeme další program. Pojedeme ke skokanským můstkům.

Abychom se k nim dostali, musíme nejprve překonat klikatou silničku se strmým stoupáním. Pak se dostaneme… k závoře. Soukromý pozemek, vstup zakázán, zavřeno. Smutně se otáčíme a jedeme k vodopádům, které snad zavřené nebudou. K Brandywine Falls přijíždíme za pár minut a parkoviště je poloprázdné. Trail má cca 2 kilometry a po překročení železniční tratě jsme na hraně zhruba sedmdesátimetrového útesu, z kterého padá voda do hlubin.

Jdeme ještě kousek dál, než zahlédneme jezírko, kam vodopád teče a pak se vracíme do auta a jedeme do města Squamish. Ve Whistleru jsme totiž nebyli schopni nalézt ubytování za rozumnou cenu. Motel nacházíme, ale chceme ještě před západem slunce stihnout malou procházku. Jedu skrz město až skoro k moři. Parkujeme před nějakou restaurací a za 200 metrů vidíme oceán. Musíme nejprve projít parčíkem, než tu nádheru vidíme.

Všude kotví lodě a tak to žádná idylka není, na hladině plavou odpadky a trochu to i zapáchá. Při cestě zpět Alena náhle zakřičí: „Tuleň.“ Opravdu, ve špinavé lagunce si plave tuleň. Snažíme se ho vyfotit, ale on jen rychle zvedne hlavu kvůli nádechu a pak se zase ponoří. Jedeme se ubytovat, bydlíme v motelu, který je současně i hostelem, takže máme společnou jídelnu, kuchyň i ledničku. Máme pokoj sami pro sebe se zvláštním vchodem.

Máme už všichni hlad, je 2010 a tak chceme jít na jídlo. Přes ulici jsme viděli McDonalda a nějaké dva další podniky. Vybíráme White něco restauraci, kde si s Alenou dáváme rybí tacos. Přišli jsme ve 2020, mají do devíti, ale už to vypadá, že má obsluha padla. Když ve 2105 dojíme, hned máme účet na stole a obsluha kousek od nás už zvedá židle na stoly.

Na pokoji se díváme na trajekt. Rezervace stojí neuvěřitelných 20 dolarů a tak to chceme zkusit bez ní. Rádi bychom jeli v 1040, budeme vstávat v 7, abychom byli v přístavišti hodinu předem. Trochu mě zneklidní to, že trajekt na náš čas už nejde rezervovat. Operativně vymýšlíme, že bychom v nejhorším přejeli do Tsawassenu a jeli z tohoto přístavu. No uvidíme.

Okolo 2300 jdeme spát.